Otrávené Jablko

8. prosince 2010 v 22:04 | Valkyrja |  Povídky
http://image057.mylivepage.com/chunk57/2105295/2064/jablko%20pozn%C3%A1n%C3%AD%20565.jpg



    Z kraje jednoho letního večera se Artifa  toulala potemnělým městem. Všechny ulice už byly vymetené a obchody zavřené. V agonii mísících se pocitů zrazení a touhy po něčem novém a zakázaném došla až ke kašně. Chvilku na ni jen tak hleděla a nakonec vykročila blíž k jejímu nízkému kraji kde si sedla a rukou se párkrát dotkla studené vody. Noc byla teplá a krásně zavoněla tajemným očekáváním. Ve vodním odrazu tančily hvězdy a snad i slza s přáním narazila do vodní hladiny. Napětí však začalo polevovat a najednou cosi Artifu vytrhlo z jejího snění. Do zad se jí opřel mráz a vše kolem utichlo víc, než bylo obvyklé. Zaváhala, zda se otočí, ale po delší chvilce váhání otočila hlavu směrem za sebe a uviděla temný vysoký stín. Slabě zavanul vítr a Artifu omámila vůně čerstvých jablek, chladného kamene a padající letní rosy. Zatajil se jí z toho všeho dech a zvědavě si začala prohlížet onen stín, který proti ní bez hnutí stál. Vstala a chtěla něco říct, ale v tom šoku ne a ne vydat hlásky. Stín jakoby si jí chvíli prohlížel, pak natáhl perleťově bílou ruku z pod pláště a s výzvou, která se neodmítá. Artifa zaváhala, popošla k němu blíž, ale nakonec ho chytla za studené konečky prstů…Vše se s ní zatočilo a v tom se s trhnutím probudila
××××××××××××××××××××××××××××××××××××××××××××××××××××××××××××××××××××××××××××××××××
    Den po dni pořád to samé. Pánbíčkáři přestávají věřit ve zkázu, exorcisté a esoterikové už dávno nejsou, co bývali. Nikdo už nebere ty staré časy hrůzy vážně a démony už znají všichni jen z filmů a ubohých výmyslů malých dětí.
Zamyšleně stál u okna v obrovské knihovně temného paláce, kde se objevovaly všechny zvrácené knihy lidstva, odsuzované jejich církvemi i morálkou. Markýz de Sade, 120 dní Sodomy. Henry Miller, Obratník raka. Adolf Hitler, Mein Kampf. A v neposlední řadě ta nejstrašlivější kniha, k jaké se nepřibližoval ani on - Říkanky a ukolébavky Medvídka Pú.

   Ano, pořád zamyšleně stál, co nejdál od Medvídka Pú, pohled upřený do své temné zahrady, kde se kroutily stromy do podob nahých těl a procházely stíny vytvořené lidským strachem a chtíčem. Jeho milé sukkuby plazící se mu kolem nohou ho lákaly k nenasytným hrátkám. Ale co pořád s nimi? Měl ji každou. Každou z nich nejmíň tisíckrát. A každá z nich mu vždy ráda podržela, vykouřila… cokoli. Nemohl jim to zazlívat, však k tomu byly stvořené. K potěše mužského chtíče. Jistě, každý chlap chce takovou ženskou, ale ne tisíce let. To začne nudit. A on měl zrovna dneska roztodivnou náladu, hloubavou a…
   V hlavě mu začalo podivně hučet a šeptat. Sotva rozpoznával slova toho divného jazyka a zněly čím dál naléhavěji. Byl zvyklý na pubertální pokusy o volání démonů a různých poškozujících rituálů. Tohle však znělo jinak a vzrůstalo v něm nutkání jít. Nebylo to však kvůli naříkavým prosbám nýbrž kvůli tomu, co se skrývalo za nimi. Dávno se neví jak démona správně přivolat. Konec konců své číslo nerozdává na každém večírku.
××××××××××××××××××××××××××××××××××××××××××××××××××××××××××××××××××××××××××××××××××

   Artifa se probrala zklamáním, že to všechno byl jen sen. Vstala a jen v tenké bílé košilce vyšla na balkon do tiše se blížícího rána. Dlouze se zadívala do městského panorama, nad jehož obzorem začalo svítání naznačovat příchod nového dne. Snažila se vybavit si onen sen, co ji tak rychle opustil a také vůni kterou cítila. Čím víc se však snažila, tím víc zapomínala. Kousla se do rtu a odhodlána nevzdat se, zavřela své jiskrné černé oči a opět se pokoušela proniknout pod stíny oné postavy a vybavit si zakrytou tvář. Náhle jakoby pocítila deja-vue…zavanul povědomý vánek nesoucí vůni čerstvých jablek a chladivé rosy. Zamrazilo ji a tak se prudce otočila s nadějí, že se jí splnilo přání.
Spatřila za sebou opět onen vysoký stín ze svého snu, kterému nebylo téměř vidět do tváře."Kdo jsi?" zeptala se, ale odpovědi se jí nedostalo. Zeptala se znovu"prosím kdo jsi?", stále se jí však nedostalo odpovědi. Přistoupila o krok blíž a ze stínů se ozval jen tichý mrazivý smích. Už stála dost blízko na to, aby spatřila jeho tvář, ale stále viděla jen temnotu. Natáhla ruku ve snaze dotknout se alespoň tváře, ale postava náhle zmizela a z ničehož nic jí zašeptal do ucha líbezný hlas, který jí div nepodlomil kolena."Čeho si ode mne žádáš"? Artifa pootočila hlavu směrem za sebe a koutkem oka spatřila pramen černých vlasů."Proč jsi mě volala?" ozval se podruhé temný stín a Artifa se napětím rozechvěla."Volala jsem temného prince, který mě odvede do svého království a uchrání mě toho zla na světě plném válek a nenávisti, vezmi mě prosím odtud". Stín se ušklíbl a ďábelsky, až mrazivě se zasmál. "Myslíš si, že to je jen tak? Moje říše není žádný růžový ráj pro princezny"! Artifa to však ne a ne vzdát. Otočila se a konečně pohlédla do tváře, která byla bílá jako mramor a jako perly se třpytily jiskrné šedé oči." Odveď mě prosím ve své náruči z tohohle světa. Osvoboď mě od strachu, dej mi prosím sílu, abych mohla konečně žít" sesula se v slzách na podlahu a hleděla stále do těch ledově krásných očí. Stín se zatvářil, jakoby se v něm pohnul soucit a sklonil se nad plačící dívkou."Jestli chceš semnou odejít, musí se z tebe stát to, co jsem já. Opravdu toužíš po tomhle drahá Artifen?" Artifa se nadechla, zdvihla odhodlaně hlavu a jen přikývla. Stín jí začal něžně líbat a zlehka kousat do jejích medových rtíků. Artifa pocítila, že jí to začalo příjemně vzrušovat a tak si přitáhla Stín rukou za krk blíž k sobě a začala se ho vášnivě dotýkat. Stín se na ní po chvíli zadíval a v očích mu zajiskřilo. Pomalu ji začal svlékat a následně laskat po ňadrech a bříšku. Za chvíli pokračoval dál, vyhnul se však jejímu roztouženému klínu a lehce ji kousl do stehna. Artifa slastně vzdychla a zaryla se nehty do jeho ruky. On však na to nereagoval a dál stupňoval její vzrušení. Artifa začala být celá vlhká a jen tiše zaškemrala "prosím vezmi si mě. Vezmi si mě celou"! Jako by ho to však nezajímalo a dál jí líbal na stehně. Až po chvíli ji pevně stiskl za boky a začal jemně dráždit jazykem její roztoužený klín. Artifa slastí vyjekla, zaťala nehty ještě víc a v těle se jí napnul každičký sval. Temný milenec si dával na svém díle záležet. Střídavě jí dráždil jazýčkem a hladil po těle. Byl všetečný a nenechavý. Začal vnímat, že na Artifu z toho všeho pomalu přichází orgasmus, ale rozhodl se nedopřát jí tu slast tak snadno. Odvrátil se a jen se na ní pobaveně šklebil a sledoval, jak v ní kypí hněv z nenaplněného uspokojení. Artifa se však nenechala připravit o hříšné hrátky. Vyjela po něm a začala ho vášnivě líbat a sem tam ho něžně kousla do rtu. Oheň jí plál v očích a nezkrotně toužila po tom mít ho v sobě, dráždit ho a uspokojit své i jeho touhy. Zaryla mu nehty do ramen a mrštila s ním na záda. Nabylo v něm vzrušení a začal s ní bojovat a pobaveně se vzpouzet.  Artifa se rozhodla zkrotit toho neposlušného hřebečka. Obkročmo ho stehny objala v bocích a přirazila se na něj. Oba dva slastně zasténali a Artifa málem omdlela, jak jí zaplavil pocit naprosté extáze. Stín si jí přitáhl k sobě a sladce jí políbil, zároveň jí sám v pohybech vycházel vstříc. Artifa roztouženě vzdychla a něžně ho kousla do šíje, neboť nebyla schopna dál ovládat situaci a jen se poddávala jeho přírazům.  Stín se na ní zadíval s protaženým úsměvem, chytil jí kolem pasu a převrátil z dominantní pozice na záda. Nořil se do ní stále prudčeji a přitom se něžně tiskl k jejímu hebkému sněhově bílému tělu. Artifa sténala stále víc a topila se v naprosté rozkoši. Nevnímala nic než jeho něžné, ale rázné pohyby a hukot v hlavě, který jí zastínil všechny myšlenky. Znovu to na ní začalo přicházet a stín se tentokrát rozhodl, že jí onu slast dopřeje. Zvolnil ve svých pohybech a oproti tomu trochu zrychlil. Artifě se napnuly všechny svaly v těla, vydechla a hlasitě zasténala. Brzy se začala opíjet ve víru orgasmu a slastné křeči. Celé tělo se jí rozechvělo a polilo ji naprosté horko. Stín se na ní usmál, sladce jí políbil a chtěl jí dát chvilku na vzchopení sil. Artifě se však zajiskřilo radostně v očích a rozhodla se uspokojit svého milence tak jako žádná jiná před ní. Sklonila se k jeho údu a začala ho kmitavě dráždit jazykem. Po chvíli ho pevně uchopila do ruky a vtáhla zvolna do úst. Stín jen zavrněl tiše jako kocour, kterého někdo poškrábá za uchem. Artifa se po něm hodila okem a cukla koutkem jakoby do úsměvu. Ten pohled ho přímo rozpálil a tak jí chytl za dlouhé vlasy, které si obmotal kolem zápěstí a trhl s nimi. Artifa tím trhnutím zaklonila hlavu dozadu a na chvíli tak měla pusu prázdnou. Otočil ji k sobě zády a přivinul k sobě a zašeptal do ucha "opravdu to chceš? Už nikdy se zpět nevrátíš".  Artifa se rozechvěla, jak jeho šepot pronikal celým jejím tělem. "Ano chci to…chci tebe!" Stín jí chytl za krk a předklonil. Pak do ní hluboce pronikl a Artifa zavrčela jako vysmívající se pes. Cítila, že Stín už je příliš napjatý a ani on ani ona dlouho nevydrží. Pak náhle jako by se zastavil čas, kdy společně dosáhli nádherného orgasmu. Artifě se zatočila hlava a po chvíli znenadání omdlela.
××××××××××××××××××××××××××××××××××××××××××××××××××××××××××××××××××××××××××××××××××

   Probrala se na lůžku mezi modrými sametovými dekami a snažila se uvědomit si, co se stalo a proč jí tak bolí hlava. Sáhla si na čelo a ucítila na něm zaschlou krev. Vjela si tedy rukou do vlasů a nahmatala v nich vyrůstající růžky. Nad ní stál Stín a mrazivě se na ní usmíval. "Dáš si jablko, lásko?"


http://thumbs.dreamstime.com/thumb_444/12554517043tq5Tr.jpg
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama