Dá se duše zlomit???

20. prosince 2010 v 19:50 | Valkyrja |  VŠE

http://imb.lide.cz/big/4d0ca20013416914cede0100.jpg?year=2010&month=12&day=1811&id=99082296


Zaslechla jsem jak mi ze zdola pod schody volá babička a vylezla jsem ze dveří. Otráveným hlasem jsem se zeptala, co chce. Mluvila divně a sháněla mamku, která v tu dobu byla s mojí sestrou Helenou na zahradě. Ptala jsem se jí proč jí chce, že tu teď není a jestli bych jí nestačila já? Chvilku bylo ticho a pak řekla: "tak mi pojď pomoct, dědovi je špatně."
Děda už předtím prodělal dvě mozkové příhody. Hodně blízko za sebou. Věděli jsme že ho to kdykoliv může zasáhnout znovu.
Babča chtěla, abych sehnala mámu a Helču, aby ho hlídali mezitím, co ona bude volat záchranku.Chtěla aby tam šla jedna z nich,abych ho v tomhle stavu nemusela vidět.
Vzhledem k tomu, že nám dělali a stále dělají kanalizaci, bylo těžké se k nám dostat autem. Každý den tu byla nová objížďka a pro toho kdo tu nebydlel bylo těžké se tu vyznat, proto jsem šla čekat na sanitku a roh jedné ulice, né moc vzdálené od té naší. Čekala jsem tam alespoň dvacet minut a nadávala, že jim to tak dlouho trvá. Nebrečela jsem,ale hlavou mi hýřili myšlenky.
Uvědomovala jsem si, že to asi naposled, co jsem dědu viděla. Vyčítala jsem si, že jsem vždy i na něj používala svou filozofii která zněla: "Jak můžeš oplakávat někoho, kdo je vlasně už dávno mrtvý?"
Dále tu byla sobeckost, která mi mrzela už v tu chvíli, jakmile jsem nad danou věcí začala uvažovat. Říkala jsem si jak můžu myslet na sebe, když děda nejspíš umírá,ale stejně jsem nad tím přemýšlela.
Znovu se mi odehrával okamžik a pocit, kdy jsem si tu přišla, že jsem opravdu doma a že jsem snad i byla trochu šťastná. Říkala jsem si: "Co když už to nikdy takové nebude? Co když to tu teď kvůli tomu  budu nenávidět ještě víc?"
Tou dobou to byl asi měsíc, co jsem spadla z koně a poranila si kyčel.I když to nebylo vidět, tak mi chůze dělal stále problémy a vždy jsem našlapovala s maximální opatrností. Tohle všechno však šlo stranou, když se na konci ulice v které jsem čekala objevil čumák sanitky. Začala jsem skákat a mávat rukama, aby mne řidič viděl a jel za mnou. Když mne začal následovat utíkala jsem jak jsem nejrychleji mohla. Bolestí mi a smutkem mi stékali slzy po tvářích. Zastavila jsem se až před našimi vrátky o které jsem se opřela.

Když dědu odváželi vysela mu ruka z lehátka na kterém ho přesouvali do auta. Během vyčkávání na příjezd záchranné služby mu ochrnula.
To bylo naposledy, co jsem ho viděla. Zhruba o týden později, v neděli v devět hodin večer, v kómatu, zamřel….
 


Komentáře

1 14laura 14laura | Web | 20. prosince 2010 v 19:56 | Reagovat

Pěkný a smutný:(

2 Carmen Carmen | Web | 20. prosince 2010 v 19:56 | Reagovat

:-)

3 Valkyrja Valkyrja | E-mail | Web | 24. prosince 2010 v 12:16 | Reagovat

Bohužel pravdivý....Mnohokrát děkuji za komentáře.. :o)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama