Život je hledání

25. srpna 2010 v 22:32 | Valkyrja |  VŠE
Moje soutěžní práce do spisovatelské soutěže na téma: "Život je hledání"

Moje reprezentace školy se nepodařila a neumístila jsem se.....Sami napište, co si o tom myslíte ;)


ŽIVOT JE HLEDÁNÍ
 
   Každý v životě něco hledáme.Lásku, porozumění, úctu, štěstí. Když bych se měla zaměřit na sociální věci byly by na prvním místě práce. Je dnes hodně lidí nezaměstnaných a hodně lidí, hlavě dětí je nešťastných. Možná že se všichni ženeme zatím, za čím nemáme. Vždyť dnešní svět je už jen o penězích.Né že by tomu tak v dřívějších dobách nebylo, ale né snad v takovém míře. Lidé dokázali najít i tu nejtintěrnější maličkost, aby se z mohli radovat a vedle peněz byla ještě sebeúcta a hlavně čest, která mnohdy měla větší cenu než-li život sám. V dnešní době už taky nenajdete mnoho lidí, jež by měli úctu k životu, pokud by se nejednalo o jejich vlastní. Dnes lidé vyznávají jen sami sebe a modlí se k penězům. Dříve lidé hledali Boha. Dával jim naději. Právě v něm a v jeho přikázání se mohli najít. Dnes už Boha najde jen velmi málo lidí, ale také srovnejte jak se lidé chovají dnes a jak se chovali dříve.
  
    Doufám, že alespoň pár chytrých jedinců, s trochou štěstí i na těch správných místech, pochopí že takhle se opravdu žít nedá a navede všechny ostatní na tu správnou cestu.
Lidé se začínají hledat v pubertě. Kladou si otázky typu: "Kdo jsem?" "Kam patřím?"
Někdo na tyhle dvě otázky nenajde odpověď za celý svůj život.Někdo má často pocit jako by už odpověď našel, ale přesto se ještě pětkrát změní. Často při tomto hledání začnou napodobovat své vrstevníky. "Aglájá si obarvila hlavu, tak já si jí obarvím taky "Vendelín začal kouřit,tak to musím zkusit taky!" A místo toho,aby se snažili přijít na to jací jsou, tak se nám tu tvořit davová psychóza.
   
    Když jsem byla v tomhle věku, tak jsem řiditelce podala žádost o zavedení školních uniforem. Když už si byli všichni podobní uvnitř, proč by nemohli být tedy stejní i navenek. Tento návrh bohužel neprošel, ale snad i díky tomu a hlavně kvůli šikaně jsem se tehdy změnila i já. Chodila v podstatě stejně oblíkaná od šesté třídy a nějak mne to nezajímalo.Doma jsem na kazeťáku poslouchala Kelly Family a Within Temptation. Je jich útoky vůči mé osobě trvali už celou osmou třídu, tak jsem se přes prázdniny rozhodla být jedním z nich. Sama v sobě jsem si říkala, že je to třeba takhle správně a doufala jsem, že už budu mít klid. Když jsem však v září přišla oblečená jako punkáč a s vlasy na ježka s patkou přes oko, nebylo to o nic lepší. Šikana ještě přitvrdila.

   Tehdy jsem jednou v hospodě, štěstím osudu, našla chlápka, kterému táhlo na třicet, byl opřený o bar a čučel do piva a na tričku měl napsáno "Children of Bodum". Dali jsme se spolu do řeči. Dostali jsme se k muzice, načeš jsem zjistila, že taky zbožňuje Within Temptation a Mansona.Vůbec mne kvůli tomu neměl za blázna. Slíbil mi tehdy nějaké CD a to že se spolu ještě sejdeme. Od té doby jsme se vídali prakticky každý pátek a já pochopila, že mezi těma "čtrnáctiletýma pakama" opravdu není moje místo.Brzy se z nás stali nejlepší přátelé. Barvou mého šatu se stala černá a mým pohledem na svět se stala Dekadence. Nikdy to člověk nebude mi říct se stoprocentním přesvědčením, ale já myslím, že jsem se našla.
Pak je tu ještě ta druhá otázka: "Kam patřím?". Na to , aby jste našli odpověď potřebujete k tomu hodně své okolí. Ve třídě jsem nezapadla a ani jsem nechtěla a nechci zapadnout do své věkové hranice. Je to jen tupé stádo bečících ovcí, ale přejme jim štěstí, snad jednou zapojí mozek a najdou sami sebe. Kdy jsem se nechtěla bavit se svými vrstevníky, hledala jsem jinde. Ten můj kamarád mne přivedl do společnosti lidí, kterým bylo něco mezi dvaceti až třiceti lety. Do té doby jsem nesla posměšnou přezdívku bratránek, což bylo kvůli mým krátkým vlasům, neboť jsem vypadala jako kluk, ale po tomto večeru jsem měla novou: "koště". Nikdy jsem si z toho nic nedělala, možná tak legraci. Když jsem potom zpětně zapřemýšlela nad těmi lidmi, bylo mi jich ve skutečnosti líto ještě víc než těch z mé třídy. Byli strašně přízemní, falešní a povýšení. Přitom k tomu neměli nejmenší důvod ani právo.
  V podstatě ze sebe měli takoví dojem jen proto, že jim bylo tolik kolik jim bylo. Od té doby jsem velice alergická, kdyby někdo měl narážky kvůli mému věku. Dnes se svůj věk snažím neprozrazovat, lidé pak nabudou dojmu, že mi je víc.
Na to aby jste věděli kam patříte potřebujete své okolí. Mám hodně přátel,ale jen čtyři kamarády. Někomu to může přijít málo. Pro mne je to hodně. Na světě je sice přes 6 0000 0000 lidí, ale najít mezi nimi alespoň jednoho opravdového kamaráda může zabrat taky klidně celí život.
Celí život neustále něco hledáme, ať se to týká našeho nitra, životního stylu, porozumění, nebo klíčků od auta.Na závěr bych chtěla citovat jednoho velmi chytrého muže:

" Život je jako divadelní kus. Nezáleží na tom, jak byl dlouhý, ale jak dobře byl zahrán." 

Lucius Annaes Seneca


1665464845
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama