Vodník - parodie :D

11. srpna 2010 v 14:53 | Valkyrja |  Básně

Prolog

Na topole nad jezerem
řádil vodník s revolverem.
Kliď se odsud, kliď,
natrhne ti řiť.
Zelené šaty, botky rudé,
dneska další vražda bude.
Kliď se odsud, kliď,
natrhne ti řiť.

I.

Ráno, raníčko panna vstala,
prádlo si v uzel zavázala:
"Půjdu, matičko, k jezeru,
kalhotky sobě vyperu."
"Ach nechoď, nechoď na jezero,
zůstaň dnes doma, moje dcero.
Já zlou dnes měla noční můru
a zbytek noci byla vzhůru.
Plínky jsem tobě vybírala,
batole tvé oblíkala
do zelených šatiček jen,
ba věru hrůzný to sen.
Na dítě máš ještě čas,
až manžela vyhledáš.
A k tomu stále ta zelená jen,
prosím, dceruško, nechoď,
nechoď k vodě ven."
Však nemá panna, nemá stání,
k jezeru ji cos pohání.
K jezeru ji cosi nutí,
doma nic jí, nic po chuti.
I vyrazilo děvče z domu ven,
v hlavě maminčin strašný sen,
a tam, kousek nad jezerem
číhal už vodník s revolverem.

II.

Došla panna, došla k vodě
pouze ke své vlastní škodě.
Došla sem, třebaže se bojí,
a vodník již úklady své strojí.
První kalhotky své namočila,
z topolu zelená postava seskočila.
A zatímco v klidu dále pere,
vodník blíže k ní se dere.
Netrvalo velkou chvilku,
už ji tahá za košilku.
Dívka s leknutím se zvedá
a hned zří svůj osud - běda!
Strašlivý vodník před ní stojí
v svátečním svém zeleném kroji.
Zelené vlasy, oči, řasy,
zelený je všude asi.
Pouze na nohou botky rudé,
které stále nosí všude.
V ruce mává střelnou zbraní,
jíž se nikdo neubrání,
a hrozivý zjev dotváří
vzrušený výraz ve tváři.
Dívka na kolena padá,
o svůj život plačky žádá.
"Nezabíjej, nech mne žíti,
nech mne prosím odejíti."
"Kdepak,"na to vodník hbitě,
"budeš kouřit, milé dítě.
Potom shodíš šaty dolů,
ať si zaš..stáme spolu."
Pochopila panna překvapivě lehce,
mužíkovi poddat se však nechce.
Leč vodník má již gatě dole
a dívka záhy už je v jednom kole.

III.

Nevesely, truchlivy,
jsou ty vodní kraje,
kde si v trávě pod topolem
vodník s dívkou hraje.
Tu slunéčko nezahřívá,
větřík nezavěje,
násilněná dívka pláče,
vodník se jen směje.
Hodina mine za hodinou,
pomalu se smráká,
teprve když šestá bije,
vytahuje ptáka.
Dívka napůl v mdlobách vydá
z úst úlevný sten,
mužík ovšem zdaleka ještě
není ukojen.
Dívku - vlastně teď už ženu
na břehu chvilku nechá.
Do jezera na večeři
velmi rychle spěchá.
Děvče na zemi jen bezmocně leží,
ta mu uteče opravdu jen stěží.
A po dobrém jídle přijde vhod
jako chutný další chod.
Však hodně podcenil vodník
dívčinu vůli k životu
a jeho choutky proměnily se
jen v pouhopouhou nicotu.
Marně po lahodné večeři
na břehu dívku hledá.
Dívka zmizela
a teď mu asi nedá.

IV.

Slunce již zapadá,
nebe se mračí,
dívka domů spěchá,
seč síly jí stačí.
Však příliš zesláblá
a unavená uhání.
A už zakrátko slyší za sebou
těžké vodníkovo dupání.
"Jen počkej, počkej,
ty blonďatá děvko,
jen počkej, mě neujdeš
jenom tak lehko."
Naštěstí pro dívku
domov už blízko je
a záhy již dorazí tam,
kde o ni matka se strachuje.
Před vodníkem zastrčí klín
u domovních dveří.
Matince se všemi hrůzami
plačky hned se svěří.
"Neboj se, má duše drahá,"
uklidňuje maminka.
"Nic se neboj toho vraha."
Paralyzérem v ruce zaklinká.
Chvíli neslyší nic
obě ženy v komoře.
Záhy však už zazní dupot
zelenáče na dvoře.
A hned nato buch buch buch!
na ty dvéře zpuchřelé:
"Vylez ven, ty děvko jedna,
houpneme do postele."
"Vari od našeho prahu,
vari pryč, ty lstivý vrahu.
A s kým dřív jsi spával,
spávej zase v jezeře."
O něco později však buch buch zase
na zavřená vrátka:
"Vylez ven, ty kurvičko,
vždyť nepřijdeš zkrátka."
"Vari od našeho prahu,
vari pryč, ty lstivý vrahu.
A komus dříve platíval,
plať za soulož zase."
I potřetí buch buch zase,
když se šeřil ranní svit:
"Netrap mě dál, ty mrcho jedna,
pojď mě aspoň vykouřit."
Však ženy stále zalezlé jsou,
mají velký strach.
Kdo ví, co by jim mohl provést
ten strašný vodní vrah?
Dovnitř se ale naštěstí nedostane zřejmě,
už je dlouho venku klid.
Snad se vrátil do jezera
a šel si ho vyhonit...
Nebylo tomu tak, bohužel.
Vodník zůstal na dvorku.
A poté co vše prošmejdil,
našel malou sekerku.
Ženy jen s hrůzou sledují,
jak za vrátky sekyra se míhá
a již zakrátko přes rozsekané dveře
dovnitř nadržený vodník vbíhá.
"Tak vás už mám, holubičky,"
slintá mužík s pyjem.
"Nejdřív stará, potom mladá,
však si všichni užijem."
Ženy nemají kam utéci,
schoulejí se do kouta.
Zelenáč sahá do kapsy,
z níž vytahuje pouta.
Obě ženy poutá k sobě
bez velkého křiku.
Zelené gatě shodí dolů
vskutku v okamžiku.
Na starou skočí bez meškání,
strhává z ní šaty. Však - jémine! -
paralyzéru v matčině ruce
si vůbec ani nevšimne.
Silnou ránu dostává v okamžení,
paralyzér v plné síle.
V mdlobách na zemí vodník leží
během krátké chvíle.
Ženy s úlevou zbavují se
násilníkových pout.
Své plány, co s ním provést dál,
hned začínají kout.
"Již nikdy více," praví matka,
"ta stvůra řádit nesmí.
A myslím, že už vím, jak na to.
Děvenko, prosím, věř mi."
Matka odbíhá do kuchyňky,
za moment je znovu zpět.
Cos přinesla z černé skříňky.
K vodníkovi sklání se hned.
Něco padlo. Na podlaze
mok se jeví - krvavý.
Soused přišel na návštěvu,
kdo leknutí vypraví!
Dvě věci tu v krvi leží -
mráz po těle hrůzou běží:
zelený úd bez varlat
a varlata bez údu.

Epilog

Na zápraží dívka sedí,
na východ slunce zasněně hledí.
Žlutý kotouč na horizontu stoupá,
na kolenou se malé robě houpá.
Vskutku nádherné robě, roztomilé,
inu jak by ne.
Na sobě červené šatičky,
ty hezky ladí k zelené.
"Hajej, dadej, můj synáčku
s zelenými vlásky,
nepočala tě tvá matička
z žádné velké lásky.
Obluzena, polapena
v ošemetné sítě,
zneuctěna, znásilněna,
mé ubohé dítě.
Starala se má matička,
komu vdá mne, komu,
avšak ani se nenadála,
tebe čáp přinesl domů."
V tu chvíli rozplakalo se robě,
celou vsí zní jeho hlas.
Bylo příliš dlouho v suchu,
do vody by chtělo zas.
Unavená matka hned přání plní,
dítě záhy ve vodě již spokojeně vrní.
A na topole podle skal
zelený mužík smutně zatleskal
.
 


Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články